JAK SE
ZAKLÁDAJÍ ZAHRÁDKY
Zahrádky
je možno zakládati několikerým způsobem;
nejlepší je ten, že se na to vezme
ZAHRADNÍK.
Zahradník vám tam nasází
všelijaké hůlky, proutí a
košťátka,
o kterých tvrdí, že jsou to javory, hlohy, bezy,
vysokokmeny, polokmeny a jiné přírodní
druhy;
potom se ryje v hlíně, zobrací ji naruby a zase
ji uplácá,
udělá ze škvárů cestičky,
nastrká tu a tam do země jakési zvadlé
lupení,
o němž prohlašuje, že to jsou pereny,
naseje na příští
trávník semínko, jež
nazývá
anglickým jílkem a psinečkem, psárkou,
poháňkou a bojínkem,
a potom odejde, nechávaje za sebou zahrádku
hnědou a holou,
jako byla dne prvého o stvoření světa.
Jednoho
dne otevřeš oči, a zahrádka bude
zelená,
vysoká tráva se bude třpytit rosou
a v houští růžových korunek
budou vyhlížet nabobtnalá,
brunátná poupata;
a stromy zestarají, budou rozložité a
temné,
těžkých korun a plné trouchnivé vůně
ve vlhkém stínu.
A ty už nevzpomeneš na útlou, holou, hnědou
zahrádku těchto dnů,
na nejisté chmýří první
travičky, na hubený rozpuk prvních pupenců,
na všechnu tu hlinitou, chudou a dojemnou krásu
zahrádky,
jež je zakládána.
Tvůj
poměr k věcem se změnil.
Prší-li, pravíš, že
prší na zahrádku;
svítí-li slunce, nesvítí
jen tak, nýbrž svítí na
zahrádku;
je-li noc, libuješ si, že si zahrádka odpočine.
Citát: Kdo
jinému jámu kopá . . . . . strom do
ní sází !